Pohádka o splněném snu

Milan Kolář 2019

Od dětství mě maminka při každé návštěvě hřbitova vodívala kolem permoníčka na hrobě pana Johanna Haupta. Vyprávěla mi o havířských průvodech, které městem chodívaly. Jaká to bývala sláva a nádhera a jak bývali kluci pyšní na to, že se mohou průvodů účastnit. A jak je děvčata obdivovala a trochu jim záviděla, protože tehdy ještě bylo nepředstavitelné, že by mohly v průvodech jednou chodit také ony. Nejspíš ve mě maminčino vyprávění probudilo nějakou úctu k tradicím, k historii a našim předkům, kteří dokázali s takovou pompou připomínat slávu našeho města. Možná to byla touha člověka pátrat po svých kořenech a dozvědět se odkud přicházíme, kdo byli naši předkové, jak žili, co dělali, jak se bavili, co uctívali…

Sám jsem neměl to štěstí, abych se mohl zúčastnit těch několika málo poválečných průvodů. Tak jsem od svých studentských let snil o tom, že přeci nemůže být problém havířský průvod v Jihlavě uspořádat. Mladý člověk má mnoho vznešených cílů a žádný není nedosažitelný. Nic není problém.
Problémů však bylo mnoho. Ten sen trval dlouhých 32 let. Mnohokrát jsem to vzdal a pokládal jihlavský havířský průvod už naprosto beznadějně za zapomenutý a jeho oživení za nemožné. Přestože jsem díky své spolužačce Jarce věděl o tom, že původní originální kostýmy jsou v Muzeu Vysočiny uloženy a že by nebyl problém sehnat děti do průvodu a jít. Tehdejší inspektorka kultury mi však vysvětlila, že připomínat německou historii města si nebudeme.

Jihlavští Němci však v Heidenheimu na svých setkáních náš průvod a naši společnou historii připomínali. Tehdy se o vše staral můj strýček Sepp Nerad a tak v roce 1991 měli moji dva starší synové příležitost obléci kostýmy jihlavských havířů a slavnosti se zúčastnit. Moje maminka a jejich babička to oplakala dojetím stejně jako já. Jaké však bylo moje zklamání, že to v Jihlavě stále nebylo možné a stále se nenašla podpora města. Naopak. Na kulturu v té době plné pragmatických opatření nebyl ani čas, ani peníze, ani pomyšlení. Tenkrát jsem to vzdal definitivně.

Česko-německá deklarace podepsaná začátkem roku 1997 však mnohé změnila. Jihlavští Němci společně s tehdejším Klubem přátel staré Jihlavy uspořádali přednášku o havířském průvodu. Na ní se sešlo pár patriotů a pamětníků a ke všemu se blížilo pěkné výročí údajného založení města Jihlavy, které připadlo na rok 1999. Ještěže máme ta výročí. Ta nám občas pomohou k důležitým změnám. Na jaře 1997 byl založen hrstkou nadšenců spolek Jihlavský havířský průvod a začaly přípravy na oslavy domnělého výročí založení města.

Jak jsme tenkrát před dvaceti lety oblékli těch sto třicet dětí do kostýmů, které jsme kompletovali podle fotografií, jak jsme dokázali nažehlit všechny ty krejzle a manžety a vyčistit všechny ty botičky, to už mi do smrti zůstane záhadou. Hromady kostýmů před obrovskými pračkami v jihlavské prádelně mi tehdy připadaly jako hromady špinavých modráků bez naděje, že si je kdy nějaké děti na sebe budou chtít vzít. Jaké ale bylo překvapení, když najednou na stojanech visely krásně napařené kostýmky. Ozdobné krejzle a manžety nevyprané více než třicet let jsem v ruce pral v naší vaně a nikomu bych nepřál vidět, co z nich teklo. Jaké však bylo nadšení, když se je moje žena Hana naučila naškrobit a nažehlit a když jsme je pak oblékli dětem a pochopili, že je to ta pomyslná šlehačka na dortu. Podařilo se najít i spony na boty, zkompletovat všechny kahánky, taštičky na lůj, švancary, látra a jiné součásti všech těch profesí a řemesel a s malou dušičkou jsme 25. června 1999 vyšli do ulic. Vím, že jsem neměl jiný cíl, než ten průvod jednou dokázat a určitě jsem nepřemýšlel o tom, co bude dál. Vím, že v té době bylo v Jihlavě ještě dost odpůrců havířského průvodu a obavy z toho, jak bude celá událost přijata, nebyly malé. Ve mně se vše rozplynulo, když jsem viděl, jak byly nadšené děti v průvodu, jak nám přibývalo maminek, které chtěly pomoci a hlavně, jak Jihlaváci a návštěvníci z mnoha okolních měst a vesnic, kterých tenkrát přišlo opravdu hodně, tleskali. Vrcholem pak bylo, když jsem před Muzeem potkal starší dámu, která plakala dojetím. Ohlasy byly skvělé a tak jsme využili počátečního nadšení dětí a šli hned další rok, a za rok zase.

Příprava takového průvodu není vůbec snadná věc. Nejde jen o to vyzkoušet všechny ty kostýmy dnes už sto osmdesáti dětem. Úmorná je hlavně údržba všech těch kostýmků, praní punčocháčů, žehlení, čištění, česání paruk… Zabere to hodně času a všichni, kteří se o to všechno starají, jsou dobrovolníci. Rozhodli jsme se tedy, že v Jihlavě budeme chodit jednou za dva roky. Abychom byli vzácní, aby nás to neomrzelo, abychom se na průvod těšili. Začaly však přicházet pozvání na slavnosti a události. Kupodivu náš první výlet byl do holandského Purmerendu na jednu z nejhezčích slavností, které jsme kdy zažili. Holanďané opravdu slavit umí. Potom následovaly návštěvy Heidenheimu, kde jsme s průvodem byli celkem čtyřikrát. Jednou se nám podařilo zažít průvod Mnichovem při zahájení Octoberfestu a to byl zážitek na celý život. Tam chodí statisíce diváků. Téměř pravidelně jsme také každé dva roky odjížděli do rakouského Waldkirchenu na jejich oslavy Božího těla, kde současně probíhá setkávání s jihlavskými Němci.

Naše účast na setkávání hornických měst začala velmi nenápadně díky našemu velkému přátelství s Rudolfovem, kam jsme občas jezdívali na jejich hornické slavnosti. Nikdy mě totiž nenapadlo, že by nás horníci přijali mezi sebe, když se u nás už několik století nic netěží. Ten náš průvod je jenom připomínkou toho, že se těžilo. Je jenom alegorií zobrazující naši historii. Jenže naši kamarádi z jiných historických hornických měst ze Stříbra, Příbrami a mnohých dalších mají tu historii velmi podobnou. A tak nebylo divu, že nás oni sami vyzvali k tomu, abychom v Jihlavě uspořádali setkání hornických měst v roce 2009. Překvapili nás argumentem, který jsme si ani sami nepřipouštěli: „Vždyť máte deset let od té doby, kdy chodí váš novodobý havířský průvod a také si přeci připomínáte to slavné domnělé založení města. Tak to je důvod k oslavě.“ Oslava to byla důstojná a troufám si tvrdit, že jsme se stali miláčky všech hornických setkání, na které jsme od té doby pravidelně vyráželi. Bylo to Stříbro, Chodov, Chomutov, Pezinok, Kladno, Český Krumlov, Příbram, Sokolov. Vždy plný autobus nadšených jihlavských havířů a vždy velmi milé přijetí hostitelů. Tentokrát vyšlo to hostitelství na nás a my se na to moc těšíme!

Za uplynulých dvacet let jsme šli v Jihlavě třináctkrát. Uspořádali jsme osmnáct letních táborů. Byli jsme na desítkách výletů a máme krásnou a velikou rodinu příznivců a přátel. Jsme zapsaní na krajský seznam nehmotného kulturního dědictví. Myslím, že od založení tradice jihlavských havířských průvodu roku 1890, tedy za posledních skoro sto třicet let se havířskému průvodu nikdy nevedlo tak dobře. A to je dobře. Protože o věcech je nutné nejdříve snít, potom o nich mluvit, pak je nejspíš nutné mnohé vykonat a ony se pak splní. Věřte mi!

S úctou, pokorou, obdivem k našim předchůdcům, nadějí, že se najdou následovníci
a především s láskou vždy váš Milan Kolář