Ignatz Göth (přibližně 1936)
Každoročně se ve starobylém městě Jihlavě opakuje krásná tradice havířského průvodu, vzpomínka na dobu, kdy se v jihlavské půdě nacházely bohaté stříbrné rudy. 23. a 24. června ožívá každoročně tato slavná stříbrná doba, ulicemi města kráčejí historické postavy a připomínají první velkou dobu rozkvětu Jihlavy.
Vznik Jihlavy je zahalen do bájných temnot. Pověsti uvádějí rok 799 jako rok založení města a stejně ho označuje ve svých vyprávěních bratrstvo jihlavkých mistrů pěvců. Stále jsou živé pověsti o hrnčíři, o Janovi, zbrojnoši Karla Velikého, o ježcích, kteří byli ve městě v hojném počtu nalezeni při zakládání svatojánského kostela a o městě u řeky Jihlavy, která mu propůjčila jméno. Město prý založili horníci. Jedna z listin, která pojednává o Jihlavě, pochází z r. 1229. Uvádí již „perkmistra“, což je důkazem toho, že hornictví bylo v té době organizováno. Za pomoc, kterou stateční horníci poskytli Václavu I. proti jeho synu Přemyslu Otakarovi, obdrželo město v roce 1249 městské a horní právo, které patří k nejdůležitějším právním listinám na Moravě. Je základem pro další rozvoj horního práva v historických zemích Koruny české, jakož i v okolních zemích, a bylo chápáno jako největší privilegium Jihlavy. V Německu neexistovalo starší horní právo než právo jihlavské.
Rozkvět jihlavského hornictví spadá do 13. a zvláště do 14. století. Karel IV. stanovil r. 1345 ve městě vrchní soudní dvůr, který řešil všechny hornické spory. Rozsudky tohoto soudního dvora byly tak pádné a závažné, že se k jihlavské soudní pravomoci – jak poznamenal P. Gelasius Dobner r. 1780 – putovalo jako do delfské věštírny.
Ačkoli došlo k rozkvětu Kutné Hory, podržela si Jihlava ještě ve 14. století pozici prvního horního města. V r. 1378 došlo v jihlavském hornickém životě ke katastrofě, o níž vypovídají dokumenty : „Strašlivými záplavami, které vnikly do jihlavských dolů, byly tyto natolik zničeny, že už je nebylo možno využívat“ Byly sice postaveny „vodopády“, avšak úspěšné dolování bylo na delší dobu zastaveno. Teprve r. 1410 znovu ožilo, avšak pravidelnou činnost přerušily husitské války. R. 1423 obléhal město J. Žižka, takže činnost soudního dvora a vykonávání stálé a nerušené soudní pravomoci bylo omezeno, ačkoli i po husitských válkách, které byly ukončeny na zemském sněmu v červnu 1436 v Jihlavě vyhlášením Basilejských kompaktát, zůstala Jihlava váženým královským horním městem. Císař Zikmund potvrdil městu opět jeho prastaré horní právo a r. 1454 byli Jihlavané dokonce vyzváni, aby obnovili dolování zlata. Sporem s králem Jiřím z Poděbrad, který Jihlava prohrála, ztratilo město vážnost vrchního soudního dvora. Již r. 1467 král prohlásil, že Kutná Hora a pravděpodobně i ostatní horní města nejsou nucena řešit hornické spory u jihlavského soudního dvora. To byla pro město těžká rána. Mezi lety 1515-1577 hovoří prameny o tom, že došlo opět k obnovení hornické činnosti. Avšak i ta brzy skončila. Objevením Ameriky ztratilo domácí stříbro na ceně, doly se rovněž vyčerpaly, takže se zdálo, že koncem 16. století historie jihlavského dolování končí. R. 1586 vydal císař Rudolf II. na žádost jihlavské rady edikt proti nepořádkům vzniklým v jihlavském hornickém životě. Po 30leté válce se zdálo, že se snad znovu podaří získávat rudu, a od r. 1677 byly podniknuty nesčetné pokusy o kutání, avšak bezvýsledně, až byl patentem z 10.7.1783 zrušen císařský moravský horní úřad v Jihlavě, zařízení byla prodána a dělníci propuštěni. Sporadické pokusy o obnovu těžby, např. pokus horního rady Müllera v 19. století, nemohly změnit nic na skutečnosti, že těžba stříbra v Jihlavě definitivně skončila a že ze slavné hornické tradice Jihlavy nezbylo nic jiného než zatopené šachty, zavalené štoly, důlní budovy, vysekané ve skalách, pověsti a vzpomínky. Ve starém jánském kostelíku však odpočívá havíř, který praví s bolestí :“ Bylo a již není“:
Stříbrná minulost Jihlavy však každoročně na několik hodin znovu ožívá. Děje se tak 23. a 24. června, kdy se ulicemi města ubírá směrem k jánskému kostelíku „Havířský průvod“. Od r. 1890 patří tento průvod, v podobě, kterou mu propůjčil Johannes Haupt, k pozoruhodnostem města. Již v r. 1799, kdy město slavilo své tisíceleté výročí – 24. červen je chápán jako den založení – se ubíral nádherný průvod k jánskému kostelíku, na čele s prelátem královského premostrátského kláštera na Strahově, W.J. Mayerem, v drahocenném pontifikálním ornátu, za asistence prelátů ze Želivi a Nové Říše. V průvodu kráčeli rovněž tehdejší okresní hejtman Ernst Hannibal, svobodný pán z Locelly, a starosta Jakob Gosko ze Sachsenthalu, kterého již jeho současníci nazývali „ozdobou mužů, radostí měšťanů“, s městskou radou a reprezentanty měšťanstva. Cechy se svými vlajícími prapory, školní mládež tehdejší triviální a hlavní školy i žáci gymnázia zahajovali průvod. Tehdy poprvé ministrovali žáci c.k. hlavní školy, oděni jednak v bílém rouchu s vavřínovým věncem, jednak jako horníci s kahany, u oltáře kostela sv. Jana. Tato krásná tradice byla po desetiletí udržována a každorečně chodili chlapci v průvodu v podomácku zhotovených havířských oděvech z jednoduchého lněného plátna k jánskému kostelíku, až Johannes Haupt, kterému úpadek této tradice ležel na srdci, vytvořil z vlastních prostředků a velkorysým uměleckým způsobem havířský průvod. 24. června 1890 vyšlo poprvé 44 havířů. V průběhu let jich bylo 159 a počet měl být – podle tvůrce průvodu – zvýšen na 169.
Základem kroje je oděv, který se nosil v 16. století. Jsou zastoupeni různí hodnostáři a dělníci
(strážci horního díla). Oděv je velmi různorodý a pestrý a dává možnost znázornit jednotlivé hodnosti. Kazajka a plundrové kalhoty se objevují několikrát ve 2-3 barvách. Klobouky, připomínají svou zelenou barvou, že se kdysi pletly z rákosí. Boty jsou zhotoveny z černé a hnědé svrchní kůže, která má na několika místech průstřihy, jimiž prosvítá barevná kůže. Punčochy (tzv. trikoty) ladí s oděvem. Krejzlíky u krku a na rukávech kroj završují.
Všichni horníci nosí „bradatici“, která sloužila jako zbraň a nástroj, dále kahany a koženou zástěru se sumkou, která sloužila k uchovávání loje pro kahan. Hodnostáři mají dýky a čestné řetězy.
Kostýmy vznikly po důkladném sedmiletém studiu. Základem byly knihy Hottenrotha a Ettenbacha (1556). Mnohé je rovněž převzato za knihy „De re metallica“ (1530) od Jiřího Agricoly. Kostýmy byly ověřovány u stávajících dolů a sjednoceny podle různých období dolování v Jihlavě. Městský radní G. Börner ze saského Freiburgu a prof. Rochelt z báňské akademie v Leobenu poskytli rovněž radu, takže mohly vzniknou nejen krojované skupiny z 16., nýbrž i ze 17. století.
Průvod zahajuje vrchní královský horní úředník-perkmistr. Je zmiňován již v r. 1229. Je nejvyšším úředníkem, řídícím královské doly. Má na sobě zelenou kytli, červené španělské kalhoty s fialovým podložením, hráškově zelené, dlouhé punčochy, španělské boty, kožený pás s mečem, sametový baret s bílým a červeným pštrosím peřím. V ruce drží jako znak své hodnosti soudcovské kladivo. Následují 3 korouhevníci. K jejich výstroji patří zelený kabátec s červenými rukávy, široké červené kalhoty ke kolenům s oranžovým podložením, oranžové punčochy, kožený pás, zelený klobouk s půlkulatým dýnkem a kohoutím peřím. Umně provedená korouhhev je upevněna na vyřezávané dubové tyči a má násadu z tepaného železa. Zakladními barvami korouhve jsou červená a bílá jako barvy města Jihlavy. Umělecky vyšívaná korouhev má na jedné straně olejomalbu Jana Křtitele, vytvořenou prof. Josefem Baierem ve Vídni, kolem níž se vine vavřínový věnec. Druhou stranu zdobí jihlavský znak, který drží horník – důlní. Ježci jsou vyšiti v červené barvě na bílém podkladu, stříbrní lvi mají červený podklad. Stuha v nápisu „Insignia Iglaviae“, vyšitá zlatou nití na bílém podkladu, se vine pod městským znakem. Korouhev je zakončena třírohým, červenobíle vyšívaným, nepřeložitelným cípem s kladivem a paličkou, který je ozdoben střapcem. – Korouhev má značnou váhu a proto se nosiči musí střídat. Korouhev doprovázejí a chrání dva halapartníci, důlní hlídači. Jejich kazajka je zelená a má červené rukávy, červené kalhoty mají zelené podložení. Také punčochy jsou červené. Na nohou mají boty s kulatou špicí, tzv. „Kuhmäuler“. Zelený klobouk s půlkulatým dýnkem je zdoben kohoutím peřím. Zubatá, těžká halapartna se nosí na rameni. – Dva horničtí pěvci mají žluté punčochy, červené kalhoty s modrým podložením, španělské boty. Kazajka je zelená a má žluté rukávy. Klobouk opět zdobí koutí peří. Na zádech nesou loutnu. – 16 havířů denní směny tvoří následující skupinu. Jsou to denní pracovníci. Mají zelené kytlice s červenými rukávy a bílou kapucí, červené kalhoty s žlutým podložením, červené punčochy, španělské boty, zelené, válcovité klobouky s červenou sametovou stuhou. Část jich nese bradatici, část pochodně. -Jedinečná je postava proutkaře. Je to tajuplná postava, která v rukou drží proutek – virguli, která směla být pouze za určitých nocí a tajemným způsobem ulomena z lískového keře, jestliže měla nabýt magickou moc a pomáhat nalézt rudné žíly. Přes bíločervené krátké kalhoty nosí proutkař šedozelenou kytlici s kapucí, která se přetahuje přes hlavu.- Následuje 11 havířů noční směny, oděných v bílé plátěné kytle, které se oblékají přes oranžové španělské kalhoty s bílými náběrkami. Jako pokrývka hlavy slouží černá filcová čepice se zelenou sametovou stuhou. Kožený pás, kahan a bradatice patří rovněž k výstroji. Dále kráčí 7 plavičů rudy neboli hutníků. K jejich oděvu patří dlouhé kamaše, které sahají až k černým šněrovacím botám. Na kolenou jsou hnědé kalhoty ozdobeny modrými a červenými rozparky a náběrkami. Kytle je hnědá nebo tmavě zelená. Kožený pás se nosí jako zástěra. Na hlavě mají kuklu, kerá kryje krk, hlavu a trup. Druhého slavnostního dne si nasazují černé filcové čepice se štítkem dozadu. – 2 rýžovači zlata mají tmavě modré kazajky s kapucí, červeno-modré kalhoty, červené punčochy, černý baret nebo zelený klobouk s půlkulatým dýnkem. Následuje -12 horníků .Mají zelené kytlice s bílými kapucemi. Modré nebo červené kalhoty se zelenými či červenými pruhy jsou pod koleny přichyceny nákolenicemi. Punčochy jsou modré. Zelené klobouky zdobí kohoutí peří.- Třem hornickým učňů se lidově říká permoníci. Jsou nejmenšími postavami průvodu. Mají tmavě hnědou kazajku s bílými rukávy a bílou kapucí, která se přetahuje přes hlavu. Kalhoty jsou žluté. Kolena jsou holá, modré nebo žluté punčochy jsou shrnuty. Tyč s vidlicí se nosí přes rameno. – 12 havířů, strážců důlního díla má červeno-modré španělské kalhoty, tmavě hnědou kazajku s červenými nabíranými rukávy a bílou kapucí, která se přetahuje přes hlavu. Punčochy jsou světle červené. Čtyři horní tesaři jdou v dalším sledu. Jejich plundrové kalhoty mají zeleno- oranžovou barvu, kazajka je tmavě hnědá s modrými rukávy. Kulaté boty (Kuhmäuler) jsou z přírodní kůže. Světlá kožená zástěra, šedý filcový klobouk s půlkulatým dýnkem a kohoutími péry, sekyra hlavatka a kožená zástěra doplňují výstroj. Punčochy jsou červené. – Čtyři horní kováři mají stejnou kazajku a kalhoty jako korouhevníci. Nosí však černé zástěry a kovářská kladiva. – Osm směnových mistrů, kteří následují, má červeno-modré španělské kalhoty,tmavě hnědou kazajku s červenými rukávy a bílými náběrkami. Punčochy jsou červené. Jako pokrývka hlavy slouží černý baret. Bradatice se nosí přes rameno. Tuto skupinu bychom dnes nazvali „dílenskými mistry“. – Dva měřiče poznáme podle jejich láter, měřicích nástrojů. ( 1 látro je stará hornická míra = přibližně 2 metry). Jsou to vlastně důlní inženýři. Jejich třešňově červená kytle se nosí přes červeno-modré španělské kalhoty. Na hlavě nosí černý soukenný baret. – Osm konšelů – přísežných připomíná jihlavskou soudní pravomoc. Nosí zelené kabátce s červenými rukávy a krátkým pláštíkem, červeno-žluté kalhoty, červený filcový klobouk s bílo-červenou stuhou a bílým pštrosím peřím. Jako znak své hodnosti mají závěsník s mečem – Soudci jsou oděni v sametu, hedvábí a kožešině a dokumentují zálibu tehdejší doby v nádheře. Kabátec je zelená nebo červená, suknice má kožešinové lemování. Kalhoty jsou červeno-žluté nebo modro-červené. Jako pokrývka hlavy slouží černý sametový baret s bílými nebo červenými pštrosími pery. Znakem jejich hodnosti je řetěz na krku , meč s černým závěsníkem a soudcovské kladivo, které drží v ruce. – Šest patriciů má černý oděv. Kabátec má pláštík. Na hlavě nosí sametový baret nebo španělský klobouk. Černé punčochy, španělské boty, meč s koženou pochvou a černým závěsníkem doplňují výstroj těchto postav, které jsou vytvořeny podle starých náhrobků u jihlavského kostela sv. Jakuba. Tato skupina završuje soubor postav ze 16. století. Protože však dolování ožívalo částečně i v 18. a 19. století, byly do průvodu zařazeny i postavy tohoto období jako vzpomínka na druhý rozkvět Jihlavy, rozvoj soukenictví. Devatenáct horníků z období rokoka zahajuje tento soubor postav. Červené kalhoty do výše kolen s koženými nákolenicemi, bílé punčochy a přezkové boty, ocelově zelené kytlice, z nichž vystupuje náprsenka a mašle, kalpak s chocholem, kožený pás, žlutý kahan, hole, popř. sekery, měřidla, pochodně a.j. tuto skupinu mimořádně oživují. Vůdce skupiny má bílý chochol, nosí zvláštní dýku a starobylou bradatici. – Podobně je ustrojeno 13 havířských pomocníků (pacholků), kteří mají připomínat domácky zhotovované kostýmy po r. 1799, které se do r. 1890 nosily téměř celý rok. Kostýmy jsou střihově podobné rokokovému oděvu, jsou však doplněny bílou kapucí. Jako zbraň nosí pacholci bradatice, které byly v jihlavských dolech používány ještě kolem roku 1880 a jsou darem horního rady Müllera.
Dne 23. června ve čtvrt na pět odpoledne horníci vycházejí, seřadí se před kostelem sv. Ignáce a doprovázejí kněze s nejsvětější svátostí. Čtyři měšťané (jako v r. 1799) nesou baldachýn. K jejich oděvu patří dlouhý, světlý kabát s cínovými nebo stříbrnými knoflíky, černé soukenné kalhoty se stříbrnými přezkami, světlá vesta, boty se stříbrnými přezkami, šedé punčochy s klínem, náprsenka se šátkem a paruka s váčkem na vlasy. – 10 soukeníků, oděných jako měšťané, pouze méně vznešeně, nese pochodně a doprovází po obou stranách baldachýnu kněze k jánskému kostelíku. V roce 1936 byla vytvořena skupina ministrantů, a to ještě v intencích tvůrce hornického průvodu. Pět ministrantů, kráčejících před baldachýnem, nese kříž, církevní korouhve, kadidelnici a zvonec. Postavy byly vytvořeny podle malíře Petra Longhiho a mědirytce Marca Pitteriho, a to podle obrazového cyklu „Sedm svátostí“. Ministranti mají šarlatově červený talár, dlouhý ke kotníkům, vpředu ozdobený knoflíky, boty s přezkou, bílé punčochy a šátek, uvázaný na uzel. Kromě toho nosí ještě rochetku. Čtyři rochetky mají krátké rukávy, pátá, tzv. „superpelice“, je bez rukávů. Rochetky jsou ozdobeny ručně zhotovenou krajkou. V příštích letech se počítá ještě s vytvořením následujících postav : 2 radní, 4 horníci v rokokových krojích a čtyři horníci z konce 19. století, vytvořené podle skutečného posledního horníka v Jihlavě, Röhricha. Tyto postavy mají být dokončeny k 50. výročí trvání havířského průvodu, tj. v r. 1940.
Zahájení hornického průvodu 23. června bylo chápáno jako předvečer vlastní slavnosti. Horníci vycházejí ve čtvrt na pět z chlapecké měšťanské školy ke kostelu sv. Ignáce pro kněze. Průvod se řadí tak, že postavy ze 16. století kráčejí před baldachýnem, pak následuje skupina ministrantů, kněz s nejsvětější svátostí pod nebesy, které nesou měšťané. Soukeníci nesou pochodně, horníci v rokokových krojích mají lucerny. Za baldachýnem kráčejí horníci v rokokových oděvech a havířští pomocníci, popř. 2 radní, horníci z období rokoka, havířští pomocníci a havíři z 19. století. – Na Jánském vrchu přebírá vedení starosta, tam se rovněž uděluje slavnostní požehnání. Poté průvod pochoduje zpět ke chlapecké měšťanské škole. 24. června, v den vlastní slavnosti, který je chápán jako den založení města, má průvod slavnostní ráz. Hudba hraje staré melodie, hodnostáři se vyzdobí řetězy, plaviči rudy si sejmou kukly a nasadí si čepice, měšťané si vykračují s třírohým kloboukem, stříbrnou hůlkou a rukavicemi. Průvod prochází starými ulicemi kolem radnice ke svatojánské kapli, kde se koná slavnostní mše. Průvod se seřadí před kostelíkem, vedení přebírá starosta. Vůkol starých lip a stovek návštěvníků se na Jánském vršku rozprostře slavnostní atmosféra, z níž vane dech minulosti a duch předků. Po návratu dostanou převlečení chlapci snídani v pěvecké síni, kde starosta pronáší poděkování, které se vrývá do srdcí posluchačů a povznáší k nové lásce k vlasti. Jánský kostelík, který podle pověsti vznikl r. 799, se tedy každoročně 23. a 24. června stává cílem Jihlavanů. Tajemné místo přirostlo zdejším obyvatelům k srdci. Pečoval o něj již Řád německých rytířů a do roku 1257, kdy premonstráti převedli farní práva na kostel sv. Jakuba, byl kostelík jediným farním kostelem v Jihlavě. Dějinné události zanechaly na kostelíku rovněž svoje stopy.. Švédové ho r. 1647 do základů rozstříleli. R. 1649 byl obnoven a dochoval se v této podobě dodnes,obklopen věrnou láskou Jihlavanů. Je zasvěcen sv. Janu Křtiteli, jehož připomínají různé části vnitřní výzdoby. V r. 1928 byla v kostele umístěna pamětní deska J. Hauptovi.
Závěrem se ještě vraťme k Johannesu Hauptovi, tvůrci průvodu. Pocházel z liberecké soukenické rodiny. Jeho otec se přistěhoval do Jihlavy. Zde se Haupt narodil 17. října 1849. V devíti letech přišel do učení k fotografu Staegerovi, pozdějšímu starostovi, zvládl důkladně své řemeslo od jeho počátků až k nejnovějším poznatkům. Jeho umělecké nadání, vyškolené mnoha uměleckými díly, které ve středověkém rodném městě nacházelo množství motivů, je zřetelné právě na havířském průvodu.Veden snahou po dokonalosti, naučil se sám číst a psát a byl tak pilný, že si ve vlastním domě otevřel obchod a stal se majetným člověkem. Byl zvolen do městského zastupitelstva a později do obecní rady. R. 1892 byl založen Muzejní spolek. Haupt byl jeho prvním kustodem a zůstal jím až do své smrti r. 1928. Jeho nejkrásnějším a nejtrvalejším pomníkem však zůstává havířský průvod, který zůstane navždy skutečným jihlavským symbolem a jímž se Haupt zapsal do dějin rodného kraje. 17. srpna 1928 odešel navždy. Věděl, že jeho dílo bude v dobrých rukou, neboť od 3.11.1919 se o průvod a jeho další utváření stará „Spolek pro zachování historického havířského průvodu“.
Nechť mnoho krajanů zblízka i zdáli putuje za průvodem každoročně do Jihlavy. S radostí v srdci spatří kousek dějin rodného kraje a lásku Jihlavanů k havířskému průvodu a jejich staré rodné hroudě.
Zdař bůh!