PhDr. Zdeněk Jaroš – březen 1999
Od konce 19. století býval jednou z největších atrakcí královského horního města Jihlavy havířský průvod. Málokdo z dnešních obyvatel města však ví, že počátky průvodu souvisí s jinou jihlavskou slavností. Tou bylo domnělé 1000.výročí založení města, které připadlo na rok 1799. Letopočet nebyl vybrán náhodně, protože Jihlavští se opírali při stanovování data vzniku svého města o staré pověsti.
První, nejstarší a jistě nejhezčí, vyprávěla o hrnčíři žijícím na území dnešních Starých Hor, kterému se nedařilo dílo: všechna hrnčina při vypalování praskala. Hrnčíř se svěřil se svými starostmi jistému kupci projíždějícímu krajem. Ten okamžitě rozpoznal příčinu řemeslníkových nezdarů. Bylo jí stříbro obsažené v používané hlíně. Pak již události dostaly rychlý spád. Kupec nejen koupil hrnčířův pozemek i s hliníkem, ale zanedlouho jím povolaní horníci založili na nedalekém návrší nad řekou město i s kostelíkem. Podle pověsti dostalo stříbrné město jméno Jihlava a kostelík byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Další pověst, jejímž autorem byl pravděpodobně svými výmysly proslulý Václav Hájek z Libočan, je poněkud jiná. Její děj je kladen do doby vlády bájného knížete Mnaty. Tehdy se údajně vypravili Moravané s Němci na loupežnou výpravu do Čech. Nad jednou říčkou na českém pomezí založili vojenský tábor, který se zanedlouho proměnil v město. Při budování hradeb bylo nalezeno velké množství ježků. A Hájek pokračuje: protože se těmto zvířátkům tehdy říkalo jehlak, dostalo nové město jméno Jehlava.
Třetí, nejmladší pověst, dává vznik Jihlavy do souvislosti s vojenským tažením Karla Velikého proti Avarům. Velký císař se během kampaně měl setkal v prostoru českomoravského pohraničí se skupinou svých krajanů, které podpořil při budování velkého města-pevnosti nazvaného Jihlava. Navíc v novém městě zůstal jeho pověstný zbrojnoš Jan, vynikající obrovským vzrůstem a silou, jenž zde pak údajně zemřel v biblickém věku 361 let. Ještě v romantickém 19.století se ukazovalo v Jihlavě „obří žebro“. Zbrojnošovu patronu, sv. Janu Křtiteli, prý pak byl zasvěcen zdejší kostelík.
Třebaže hlavně druhá a třetí pověst jsou jistě výplodem bujné fantazie, všechny tři legendy mají něco společného: vypráví, že se jejich děj udál v roce 799.
Samozřejmě, že založení města Jihlavy ve světle historických skutečností vypadá úplně jinak, ale v první pověsti je uveden přece jen jeden podstatný prvek, který má svou historickou váhu. Je jím nález stříbra v jihlavském prostoru a jeho následné dobývání. Této skutečnosti si byli velmi dobře vědomi i obyvatelé Jihlavy na konci 18.století. Je třeba vědět, že v této době byly vzpomínky na zdejší stříbrnou slávu ještě velmi živé. Rok 1783, kdy je zastavena těžba v celém jihlavském rudním revíru, je sice považován za konec jihlavské stříbrné slávy, ale ještě pár roků předtím se v okolí Jihlavy intenzivně těžilo. Atˇ to byla štola sv. Antonína Paduánského u Pančavy (těžilo se zde od října 1773 do ledna 1776) nebo štola sv. Jana Nepomuckého pod Hybrálcem (těžba l776-1780) či štola Na malém díle nad Sasovem (těžba 1773-1781), všechno to byla díla, která tehdy poutala pozornost a vzbuzovala naději celé Jihlavy na obnovu bývalého bohatství a dřívějšího výjimečného postavení města. Nostalgie a lítost Jihlavských nad zašlou hornickou slávou je patrna i z toho, že při opravě symbolu jihlavského stříbrného dolování, kostelíku sv. Jana Křtitele, byl na tumbu hlavního oltáře umístěn obraz spícího horníka s nápisem „Es war und nicht mehr“. Není proto divu, že se dolování muselo nějakým způsobem prezentovat i v rámci oslav roku 1799.
Iniciátorem nebývale velkých oslav v r.1799 byl tehdy 77 letý jihlavský rodák Johann Heinrich Marzy (1722-1801). Marzy byl člověk všestranného nadání i zájmů. Vynikl jako mědirytec, pedagog a vlastivědný pracovník. Řadu let byl zaměstnán na jihlavském magistrátě, kde měl přístup k městskému archivu, který částečně zpracoval a uspořádal. Právě studium starých archivních materiálů v něm probudilo velký zájem o jihlavskou historii. Té pak zůstal věrný po celý život. Pro své znalosti bývá nazýván otcem jihlavské historiografie. Marzymu se podařilo pro své záměry nadchnout doslova celé město. Tehdejší svatojakubský farář a probošt Milo Grün (v úřadě 1790-1804) sice vyjadřoval nesouhlas se stářím kostelíka sv. Jana, který by podle uváděného roku založení musel stát už 64 let před příchodem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, ale nakonec akci jménem církve podpořil. Nejdůležitější však bylo, že myšlenka oslav 1000.jubilea města našla silnou podporu jihlavského magistrátu na čele s purkmistrem Jakubem Goskem ze Sachsenthalu (v úřadě 1786-1802). Organizátoři pojali oslavy jako 5denní akci, které se zúčastnila nejen celá Jihlava, ale i řada významných hostů. Mezi nimi vynikal krajský hejtman a guberniální rada Arnošt Hannibal svobodný pán von Locella, vrchní zemský stavební ředitel svobodný pán von Jacobi, strahovský prelát Václav Josef Mayer, atd. Samo město bylo slavnostně vyzdobeno, většinu domů zdobily desítky praporů, transparentů s nápisy „Jubilaeum“ nebo s básněmi a obrazy z historie Jihlavy. Večer byla okna domů osvětlena. Nejpestřeji bylo ozdobeno centrum města. Tak třeba před kostelem sv. Ignáce bylo zbudováno slavnostní osvětlení, jiná světla z kostelních oken osvětlovala číslici 1000 na obou věžích. Na radnici kromě vlajkoslávy byl velký městský znak a oslavná latinská báseň. Třebaže oslavy trvaly řadu dní, hlavní sláva se uskutečnila v pondělí 24. června 1799. Ten den již od časného rána proudily davy Jihlaváků i návštěvníků města z širokého okolí na Jánský kopeček, aby si zde, na místě památného kostelíka sv. Jana Křtitele považovaného za kolébku města, připomněli významné jubileum. Velkou mši o 1/2 8.hod . celebroval symbolicky nejstarší duchovní farnosti, rančířovský farář Karel Filibro. Po požehnání se seřadili přítomní do mohutného průvodu, který zamířil do města. Vpředu šli se svými učiteli žáčci z triviálek sledovaní žactvem hlavní školy, za nimi studenti gymnázia. Pak následovaly všechny jihlavské cechy s prapory, mniši a kněží, úřednictvo krajského úřadu i městského magistrátu, ostrostřelci a nakonec městská honorace. Atmosféru dotvářely desítky píšťal, trumpet a bubínků, vřava byla ještě zesilována vyzváněním všech jihlavských zvonů a výstřely z děl. Průvod končil v kostele sv. Jakuba. Zde byli příchozí přivítáni církevními hodnostáři ze Strahova, Nové Říše a Želiva. V 10 hodin pak začaly církevní oslavy i zde. Probošt Milo Grün (později strahovský opat) pronesl slavnostní kázání, v kterém připomněl hlavní události v dějinách Jihlavy. Přeplněný chrám byl potom svědkem slavnostní mše sloužené tentokrát strahovským Václavem Josefem Mayerem. Celému obřadu asistovalo 24 chlapců-žáků hlavní školy. Dvanáct z nich bylo oděno v bílé roucho, na hlavě mělo vavřínové věnce a v rukou hořící svíce. Druhá dvanáctka byla oblečena v hornický oděv a v rukou drželi zapálené kahany. Oslavy pokračovaly dále nejen tohoto dne, ale i v následujících. Avšak pro nás je důležitá skutečnost, že při popisované slavnosti byla založená tradice, která se pak každoročně na svátek sv. Jana Křtitele (24. června) pravidelně opakovala: výročního průvodu k slavnostnímu církevním obřadu, který se odehrával v jánském kostelíku, se kromě jiných vždy zúčastňovalo 12 chlapců oděných do hornických šatů vyrobených po domácku z obyčejného lněného plátna. V 80.letech 19.století však začala tato jihlavská tradice upadat. To byla výzva pro dalšího zapáleného historického nadšence, Johanna Haupta (1849-1928). Haupt vlastnil dobře prosperující fotoateliér, ale neutuchající zájem o dějiny svého města ho zavedl mezi znalce jihlavské historie. Dokonce se stal v r.1892 jedním ze zakladatelů jihlavského Muzejního spolku a od r.1895 až do své smrti byl kustodem Městského muzea. Od r.1894 byl členem městského zastupitelstva a od r.1901 i městským radním. Jako opravdový milovník rodné Jihlavy sbíral a dokumentoval všechny zajímavostí týkající se její minulosti i současnosti. Právě jemu vděčíme za desítky snímků zachycující dnes už zmizelou tvář Jihlavy i s jejími svéráznými obyvateli. Od 80.let 19.století se také snažil oživit některé staré jihlavské zvyky. Největším jeho snem se stala obnova starých hornických tradic, které by současníkům připomněly dávnou stříbrnou slávu města. Proto se rozhodl založit novou tradici v podobě hornického průvodu. Po sedmileté teoretické přípravě a důkladném studiu historických materiálů se mu podařilo vlastními prostředky vytvořit dílo, které nemělo u nás protějšek. A tak 24.června 1890 poprvé vyšlo z náměstí pod vedením správce mateřské školy v Brněnské ul. Johanna Gabriela 44 chlapců-havířů (podle některých pramenů 37) oblečených do přesných kopií historických krojů se všemi doplňky a náležitostmi, jak vypadaly v 16.století. Krojů bylo 21 druhů, představovaly především různé hornické profese. Vycházely hlavně z prvků renesanční španělské módy, která v 2.pol.16.stol. tak významně zasáhla do naší oděvní kultury. Avšak všechny kroje vznikly až po dlouhém a pečlivém studiu dobových pramenů (např.: „Kostümbuch“ Ferdinanda Hottenrotha, „Bergbuch“ nebo také Černá kniha Johanna Ettenbacha či „De re metallica“ Jiřího Agricoly, atd.) a četných konzultacích s odborníky na středověké i novověké dolování, jako byli třeba R. Börner ze saského Freiburgu nebo prof. Franz Rochelt z báňské akademie v dolnorakouském Leobenu.
Během příštích let , kdy již vedl průvod příští ředitel německé dívčí měšťanky Franz Halker, postav havířského průvodu rychle přibývalo. Především přibyly nové figury v hornických krojích, tentokrát 18.století (rokoko). A tak při dalších velkých oslavách v roce 1899 již průvod čítal 159 osob (tehdy se slavilo domnělé1100.výročí založení města). V této době už měla celá slavnost přesná a neměnná pravidla a jednotlivé postavy měly své ustálené místo v její hierarchii, které si pak zachovaly dodnes. Průvod zahajuje a vede perkmistr. Ve středověku byl nejvyšším a nejvýznamnějším králem jmenovaným horním úředníkem, který řídil královské doly. Také v jihlavském průvodu to byla čestná postava, pro kterou byli vybíráni vždy nejschopnější hoši, vždy jen za odměnu. Perkmistr byl oblečen v zelený kabátek zapínaný vpředu stříbrnými knoflíky, doplněný krátkými červenými španělskými kalhotami s fialovým podložím. K tomu patřily dlouhé, hráškově zelené punčochy a španělské boty, na hlavě měl fialový sametový baret. Výraznou součástí oděvu bylo bílé okruží u krku a krajkové rukávové manžety (okruží a krajkové manžety měly všechny postavy 16.století, proto už je u dalších figur neuvádíme) . Doplňkem byly bílé rukavičky, kožený pás s mečem a odznak jeho hodnosti-soudcovské kladívko (Streithammer). Pak následovali 3 praporečníci. Počet byl dán tím, že nesený praporec byl velmi těžký, takže se jeho nosiči museli střídat. Žerď korouhve z dubového dřeva byla zdobená řezbou uměleckého truhláře W. Sedlaka, těžký ornamentální kovový rám vykoval umělecký zámečník Karel Kerl. V rámu byl připevněn látkový list čtvercového tvaru, jehož horní polovina byla protažena vlající trojúhelníkovou částí zakončenou žlutým střapcem. Dolní hrana listu byla ozdobena žlutým třepením a dalším žlutým střapcem. Jedna strana praporu je dekorována olejomalbou vídeňského malíře prof. Josefa Baiera. Je na ní hlava sv. Jana Křtitele. Na druhé straně je v ozdobném rostlinném orámování koso postavený čtvrcený městský znak se lvy a ježky a nápis „Insignia Iglaviae“, ze znaku vyrůstá polopostava horníka. Trojúhelníková část je rozdělená vodorovně městskými barvami, v kterých je celý praporec: nahoře je červená, dole bílá, plocha je dále ozdobena zkříženými hornickými nástroji (kladívkem a mlátkem) a dalšími rozvilinami (v 30. letech malby opravoval akad. malíř F. Staeger). Praporečníci byli oděni v zelenou blůzku s tmavočervenými rukávy a prostřihy na prsou. Dále měli široké červené kalhoty s oranžovým podložením, oranžové punčochy a zelený klobouk s půlkulatým dýnkem ozdobený stuhou a kohoutím peřím. K vybavení patřil kožený opasek a dozadu obrácená hornická kožená zástěra, dále taštička na lůj a kahan. Za nimi šli 2 důlní hlídači s halapartnami na rameni jako ochránci vzácného praporce. Jejich blůzka byla opět zelená s červenými rukávy a prostřihy na prsou. Červené kalhoty mívaly zelené podložení, červené byly i punčochy. Na hlavě měli zelený klobouk s půlkulatým dýnkem zdobený stuhou. Zatímco většina ostatních zastoupených skupin měla na nohou různé nízké boty španělského typu zhotovené z hnědé a černé kůže, která prosvítala několika průstřihy, halapartníci byli obuti do bot s kulatou špicí (tzv. „Kuhmäuler“). Na koženém opasku měli vpředu malou taštičku a vlevo vedle ní pověšený kahan. Dále následovali 2 horničtí pěvci s loutnou na zádech. Jejich zelená blůzka s prostřihy vpředu měla tentokrát žluté rukávy. Dále měli červené kalhoty s modrým podložením a žluté punčochy, klobouk byl opět zdoben kohoutím peřím. I oni měli na opasku sumku a kahan. Za nimi kráčela skupina 16 havířů denní směny. Měli na sobě vpředu rozepínací zelené kabátky s červenými rukávy a bílou kapucí, červené kalhoty se žlutým podložením, červené punčochy a válcovité klobouky zelené barvy s červenou sametovou stuhou. Někteří z nich nesli sekeru bradatici, jiní pochodně. Kožená zástěra se nosila na zadní části těla, kde tvořila tzv. „flek“. Za opaskem měli taštičku na lůj a kahan. Tajůplnou postavou byl proutkař. Ten měl v rukou virguli, proutek, který musel být ulomen z lískového keře, ale pouze za jistých nocí a jistým způsobem. Jen tak prý získal kouzelnou moc nalézat rudné žíly. Proutkař měl přes bíločervené krátké kalhoty šedozelený kabátek s předním zapínáním a kapucí přetahovanou přes hlavu. Dále měl bílé punčochy, kožený opasek s taštičkou a kahanem, navíc zde měl ještě nůž v pochvě. Za ním kráčela skupina 11 havířů noční směny oblečených v bílých kabátcích zapínaných vpředu na knoflíky. Oranžové kalhoty měly bílé podložení. Na hlavě měli černé klobouky se zelenou sametovou stuhou. Stejně jako havíři denní směny měli na zadní části „flek“ a kromě taštičky a kahanu na opasku mívali ještě v ruce sekeru bradatici. Dále šlo 7 plavičů rudy neboli hutníků. Ti byli oblečeni do hnědého nebo tmavězeleného kabátku s kovovými knoflíky vpředu. Jejich hnědé kalhoty byly na kolenou ozdobeny modrými a červenými rozparky a náběrkami. Výraznou součástí jejich oděvu byly dlouhé kamaše chránící holeně až po kolena a kukla, která kryla hlavu, krk a ramena až po prsa. Jestliže na první den oslav nosili kuklu přetaženou přes hlavu, druhého dne nosívali černou plstěnou čepici se štítkem dozadu. Další výzbrojí byla opět dozadu nošená kožená zástěra a taštička s kahanem. Přes rameno nosili sekeru bradatici. K nim měli blízko 2 rýžovači zlata. Jejich kroj se skládal z tmavěmodré kazajky s kapucí, červeno-modrých kalhot, červených punčoch a černého baretu nebo zeleného klobouku s půlkulatým dýnkem. Následující skupinu tvořilo 12 horníků-dělníků. Mívali zelené kabátky s kovovými knoflíky a bílou kapucí. Modré nebo červené kalhoty se zelenými či červenými pruhy byly pod koleny upevněny nákolenicemi. Součástí oděvu byly modré punčochy. Na hlavě měli zelené klobouky s půlkulatým dýnkem ozdobené kohoutím peřím. Za opaskem měli kromě taštičky a kahanu ještě nůž v pochvě, přes rameno nosívali kopáč. Velký úspěch pravidelně sklízely další 3 postavy, horničtí učni, kterým se lidově říkalo permoníci. Vždy jimi byli nejmenší ze všech zúčastněných chlapců. Byli oblečeni v hnědou kazajku s prostřihy a bílými rukávy, hlavu kryla bílá kapuce. Jako jediní měli holá kolena, protože modré nebo žluté punčochy nosívali shrnuté. Kolem pasu měli dozadu uvázanou koženou havířskou zástěru, taštičku a kahan. Jejich charakteristickým znakem byla ještě dřevěná tyč s kovovou vidlicí, kterou nosili přes rameno. Další zastoupenou profesí bylo 12 horníků-důlních hlídačů. Ti měli na sobě tmavěhnědou kazajku s červenými nabíranými rukávy a přes hlavu natahovanou bílou kapuci, dále pak červenomodré španělské kalhoty a světlečervené punčochy. Na opasku byla opět sumka a kahan. Pak následovali 4 důlní tesaři. Jejich tmavěhnědá kazajka s prostřihy měla modré rukávy, punčochy byly červené. Vpředu měli velkou zástěrou ze světlé kůže staženou úzkým opaskem. Na hlavě měli šedý plstěný klobouk s půlkulatým dýnkem ozdobený kohoutím peřím. Obuti byli do bot s kulatou špicí (Kuhmäuler). Přes rameno nosili sekeru hlavatku. Dalšími zastoupenými řemeslníky byli 4 důlní kováři. Ti měli stejné oblečení jako výše popsaní praporečníci: zelená blůzka s prostřihy na prsou a ramenou s tmavočervenými rukávy, červené kalhoty s oranžovým podložením, oranžové punčochy, zelený klobouk ozdobený stuhou a kohoutím peřím. Navíc však nosili velkou koženou zástěru přepásanou úzkým opaskem a vedle kahanu mívali ještě kovářské kladivo přes rameno. Za nimi šlo 8 šichtmistrů (směnmistrů). Bývali to dříve jacísi středověcí „dílenští mistři“. Na sobě měli hnědou kazajku s prostřihy a červenými rukávy s bílými nášivkami. K tomu patřily červeno-modré španělské kalhoty a červené punčochy. Na hlavě nosívali černý baret. Dále měli ještě dozadu obrácenou havířskou koženou zástěru, u pasu taštičku na lůj a kahan. Přes rameno nosili jako odznak svého úřadu sekeru bradatici. Zajímavými postavami byli 2 měřiči. Bývali to vlastně důlní inženýři. Měli na sobě třešňově červené kabátky zapínané vpředu kovovými knoflíky, které doplňovaly červeno-modré španělské kalhoty a žluté punčochy. Na hlavě mívali černý soukenný baret. Kromě taštičky a kahanu byli ještě vybaveni dlouhou měřicí tyčí, tzv. látrem (látro bývala stará hornická délková míra, staročeské látro mělo 238 cm). Další 2 skupiny symbolizovaly výjimečnost Jihlavy v oblasti horního soudnictví. Vždyť prakticky až do konce 16. století bylo město se svým proslulým horním právem považováno za nejvyšší soudní instanci pro celé České království. Tuto zašlou slávu připomínalo 8 konšelů, kteří kdysi jako přísežní zasedali u jihlavského horního soudu. Konšelé byli oblečeni do zeleného kabátku s kovovými knoflíky s červenými rukávy a krátkým pláštíkem přes ramena. Dále měli červenožluté kalhoty, červené punčochy a červený plstěný klobouk s bíločervenou stuhou a bílým pštrosím peřím, na rukou bílé rukavičky. Opasek byl opatřen kovovou zdobnou sponou. Odznakem jejich hodnosti byl meč na koženém závěsu vlevo u pasu. Nejvýznamnějšími bylo 5 (někdy i více, ale vždy lichý počet) horních soudců. Jejich postavení je už zřejmé z oblečení, které dokládá zálibu tehdejších mocných v nádheře sametu, kožešin a hedvábí. Kabátek je červený nebo zelený, má zapínání na stříbrné knoflíky a krátký pláštík je lemován kožešinou. Kalhoty bývaly červeno-žluté nebo modro-červené. Punčochy byly červené. Jako pokrývku hlavy mívali soudci sametový baret s bílými nebo červenými pštrosími péry. Na rukou měli bílé rukavičky. Znakem jejich hodnosti byl „zlatý“ řetěz na krku, meč na černém koženém závěsu u levého boku a soudcovské kladívko, které drželi v ruce. Po soudcích následovalo 6 patriciů (důlních podnikatelů z řad nejbohatších Jihlaváků). Také jejich oblečení odráží jejich společenské postavení. Základní barvou jejich šatu je černá. Kabátek má zapínání vpředu na stříbrné knoflíky, ramena kryje krátký pláštík, obojí bylo zdobeno černým plastickým ornamentem. Vše doplňují černé punčochy a černý sametový baret nebo španělský klobouk, na rukou bílé rukavičky. U levého boku měli meč na závěsu z černé kůže (tvůrcové postavy patricie se údajně inspirovali basreliéfy renesančních náhrobků zachovaných u jihlavského kostela sv. Jakuba). Patriciové tvořili konec souboru postav ze 16.století, avšak neuzavřeli celý průvod. Johann Haupt dobře věděl, že touto dobou dolování v jihlavském rudním revíru neskončilo. Proto se rozhodl zařadit do svého průvodu i postavy horníků z 18.století, kdy ještě naposled prožívá Jihlava stříbrnou slávu. A tak za skupinou patriciů se objevilo 19 horníků z období rokoka. Jejich kabátky měly ocelově zelenou barvu a vystupuje z nich bílá náprsenka a mašle pod krkem. Vpředu je kabátek ještě ozdoben 3 řadami drobných kovových knoflíků. Kalhoty nad kolena jsou červené a přecházejí do kožených nákolenic, punčochy jsou bílé. Na nohou měli nízké kožené boty s velkou kovovou přezkou. Nejvýraznější součástí kroje byl černý hrncovitý klobouk (tzv. kalpak) s červeným chocholem a zkříženými kladívky na přední straně. Do výbavy patřil ještě kožený opasek a na něm taštička a kahan ze žlutého kovu. Pro oživení měli horníci v rukou hole, sekery, měřidla či pochodně. Vedoucí celé skupiny měl klobouk ozdoben bílým chocholem, na opasku měl navíc nůž v pochvě a v ruce držel sekeru bradatici. Původně závěr průvodu obstarávala skupina 12 havířských pomocníků. V dřívějších dobách havířští pomocníci, kterým se také říkalo pacholci, vykonávali tu nejtěžší a nejpodřadnější práci v dole. Naše skupina byla ustrojena podobně jako předchozí. Jejich oděv byl opět pojat jako rokokový, avšak byl poněkud jednodušší, navíc doplněn bílou kapucí. Měl hlavně za úkol připomínat podomácku zhotovované kostýmy, které nosívalo od roku 1799 12 vybraných chlapců, účastníků každoroční svatojánské slavnosti. Později měli ještě kromě taštičky na lůj a kahanu u pasu i sekeru bradatici. V r.1936 se tato skupina rozšířila o další pomocníčky z chlapců mateřské školy, kteří měli nejen blůzky, ale i další doplňky vyrobeny z různě tuhého barevného papíru. Součástí průvodu byli ještě 4 měšťané v oděvu z roku 1799, kteří však nesli baldachýn, jak bude ještě dále uvedeno. Byli oblečeni do dlouhého světlého kabátu rokokového střihu zapínaného vpředu knoflíky z bílého kovu. a světlé vesty. Kolem krku měli bílý šátek. Kalhoty pod kolena byly černé, soukenné, ozdobené stříbrnými přezkami. Oblečení doplňují šedé punčochy a černé nízké boty se stříbrnými přezkami. Na hlavě měli bílé nakadeřené paruky vzadu s černou mašlí.
Je třeba říci, že proslulý jihlavský havířský průvod byl od svého vzniku vždy součástí tradičního svatojánského průvodu. Je samozřejmé, že od roku svého založení, t. j. od r. 1890, se stal dominantní částí každoročních svatojánských oslav. Podobně jako se ustálilo schéma havířského průvodu, musely přesný řád dostat i vzpomenuté oslavy. Jak již bylo naznačeno, hornický průvod byl od r.l890 původně tvořen 10-14letými žáky německé chlapecké měšťanky sídlící od r.1889 v nově postavené budově na rohu dnešních ulic J. Masaryka a Legionářů. Zde také vznikla základna celé akce, včetně ukládání nových krojů po skončení slavnosti. Oslavy se odehrávaly vždy ve dvou dnech. První den, 23. června, byl jakousi předehrou hlavního svátku. Tehdy v 16.15 hod. odcházel od chlapecké měšťanky krojovaný hornický průvod na dnešní Masarykovo náměstí, kde se v prostoru před kostelem sv. Ignáce celá formace řadila. Středem průvodu byl kněz, který přenášel nejsvětější svátost do jánského kostelíka. Procesí se řadilo tak, že čelo tvořili horníci v krojích ze 16. století. Pak šel kněz se svátostí pod baldachýnem, který nesli 4 měšťané v historických krojích odpovídající roku 1799 (jejich oblečení bylo popsáno výše). Po stranách nebesa doprovázelo 10 soukeníků s pochodněmi, opět oděných v dobovém oděvu. Poté následovali horníci v rokokových krojích, havířští pomocníci, popřípadě další účastníci ( Počet historických postav se rozšiřoval. Tak třeba v roce 1936 přibylo 5 postav ministrantů vytvořených podle obrazového cyklu „Sedm svátostí“ Petra Longhiho, v r.1940 se zvýšil počet o 2 radní, 4 horníky v rokokových krojích a dokonce o 4 horníky v oděvu z 19.století, pro které posloužila jako vzor slavnostní uniforma posledního jihlavského horníka Rudolfa Röricha). Celý průvod přešel na Jánský vršek, kde vedení převzal sám starosta města a kde také bylo všem účastníkům požehnáno. Nato se všichni vrátili k chlapecké měšťance. Druhý den, 24. června, proběhla vlastní slavnost. Tentokrát vyrazil stejně seřazený průvod na čele s hudbou z náměstí již v 8.30 hod.. Obvykle šel dnešní ulicí Komenského, pak pokračoval Havlíčkovou až k Tesle, kde odbočil vpravo a Úvozem se dostal k řece Jihlavě. Původně vedla trasa na českou stranu řeky Jihlavy po starém dřevěném krytém mostě. Od roku 1909 byl používán již jen nově postavený secesní tramvajový most. Po dalších 200 m za mostem procesí zahnulo vlevo přímo ke kostelíčku. Ulice, kudy průvod procházel, byly většinou lemovány davy přihlížejících. Vážnost průvodu byla zvyšována přítomností představitelů města, posádky, církevních hodnostářů a dalších účastníků městské nobility. Procesí hýřilo barvami, slavnostní atmosféru navozovaly staré pochody z 18. a 19.století. Velmi populární byl např. pochod z oratoria Juda Makabejský od G. F. Händela označovaný jako Hornický. Ale oblíbené byly třeba i Yorkský pochod L. v. Beethovena či Torgauský nebo Kesseldorfský pochod. Zvukovou kulisu doplňovaly i zvony, v některých letech dokonce i slavnostní dělostřelecké salvy. Velká mše, sloužená obvykle venku před kostelíkem ve stínu prastarých lip, byla vyvrcholením nezapomenutelného zážitku. Po skončení obřadu se havířský průvod vrátil zpět do města. Chlapci, účastníci průvodu, se pak ještě v krojích odebrali do sálu dnešní restaurace „U Jakuba“ (dříve Sängerhalle), kde všem poděkoval sám starosta města. Nakonec byli všichni odměněni párkem a houskou.
Havířský průvod se pořádal každoročně od r. 1890 jako městská slavnost, která však měla už od konce 19. století silný nacionální náboj. Je tedy logické, že po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 přestala být podporována a zajišťována nově vytvořenou městskou samosprávou. Avšak zásluhou německých milovníků jihlavské historie na čele s tvůrcem havířského průvodu Johannem Hauptem se 3.11.1919 ustavil „Spolek pro zachování historického havířského průvodu“. V jeho výboru stanuli vedle J. Haupta ještě dr. A. Altrichter, F. Foitl, I. Göth, F. Halker a A. Neuwirth. Spolek měl přes 300 členů, a tak se mu podařilo rychle obnovit každoroční slavnost. V pořádání průvodu se nepřestalo ani po smrti J. Haupta l7. 8. 1928. Tehdy převzal vůdčí roli v organizování akce učitel německé chlapecké měšťanky Ignaz Göth. Nejslavnější havířský průvod v době 1. republiky se uskutečnil v r.1936, kdy byl součástí oslav 500. výročí přijetí basilejských kompaktát v Jihlavě v r.1436. Naposledy šel průvod městem 24. června 1944. Byl 160 členný a jeho posledním perkmistrem byl 13 letý Günter Krcal. Touto slavností skončila jedna ze zajímavých kapitol jihlavské historie. Po skončení 2.světové války došlo k zásadním změnám v národnostním složení Československa. Na základě postupimské konference (17.7.-2.8.1945) došlo k odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Jen z Jihlavy, kde byl odsun ukončen 16.12.1946, bylo vyhnáno l6 tisíc tamějších Němců. Je samozřejmé, že následná výměna obyvatelstva dosti podstatně narušila i všechny kulturně historické vazby. Navíc v prvních poválečných letech bylo třeba co nejrychleji odstranit nejkřiklavější následky okupace. Prioritou se stala ekonomika, navíc se rozhořel ostrý vnitropolitický boj. Proto je kultura poněkud mimo hlavní zájem mocných tohoto světa. Tak se stalo, že mnohé typicky jihlavské kulturní aktivity mizí, zvláště ty, jejímiž nositeli bývali zdejší občané německé národnosti. To se týkalo i proslulého hornického průvodů, který každoročně na svátek sv. Jana Křtitele (24.června) procházel městem, aby všem připomněl zašlou stříbrnou slávu. Především po komunistickém puči v únoru 1948 se zdálo, že uvedená slavnost je již navždy zapomenutá, protože noví vládcové měli jiné „starosti“, než oprašovat nějaké „buržoázní“ tradice.
Naštěstí i v této době se našlo dost těch, kteří byli schopni vrátit se k jihlavské historii a jejím tradicím. Bylo jasné, že obnovovat církevní slavnosti bude v době utužování komunismu asi velmi obtížné nebo dokonce nemožné. Proto se vše muselo odehrát v jiné poloze. Řada Jihlaváků, na čele s tehdejším správcem městského muzea a městským archivářem A. Kábou, si uvědomila, že v roce 1949 by si město mohlo připomenout 700 let existence slavného jihlavského městského a horního práva. Tento letopočet je fixní, tradiční, ale pro záměr pořadatelů byl nesmírně důležitý. Pořadatelé dobře věděli, že tehdejší úřady by jim hornický průvod v původní podobě nikdy nepovolili. Proto byla zvolena taktika, aby se stal součástí nějaké šířeji pojaté akce. Tou se měl stát festival „Podzim na Vysočině“, který zaštitoval několik víceméně samostatných aktivit. Celé oslavy začaly už 28. srpna 1949 krajskými dožínkami spojenými s družstevním dnem. V neděli 4. září pokračovaly národní poutí do partyzánské obce Mnich. O týden později, na tehdejší Den horníků (11. září), byla v prostorách jihlavské radnice otevřena velká reprezentativní výstava památek k domnělému 700.výročí udělení městského a horního práva, dokonce bylo pro veřejnost zpřístupněná část katakomb s bývalou vinárnou a „hladomornou“. Odpoledne a večer byly vyplněny zábavnými pořady, tancem a lidovou veselicí. Atrakcí byly i motocyklové závody „O štít města Jihlavy“. Zároveň se v Jihlavě konal celostátní sjezd divadelních autorů, dramatiků a kritiků, který byl zakončen slavnostním představením v Horáckém divadle tehdy slavící své 10. narozeniny. Dne 18.září byla Jihlava svědkem sjezdu lidové správy, kterého se zúčastnil i neblaze proslulý ministr vnitra V. Nosek Odpolední program byl vyplněn přehlídkou souborů mládeže Jihlavského kraje. Zajímavé bylo, že se odehrál v přírodním amfiteátru v „Ráji“, na úbočí starého horního díla. Za týden na to, 25. září, proběhl na scéně Horáckého divadla festival ochotnických divadel a o další týden později, v neděli 2.října, „Podzim na Vysočině“ sjezdem národní kultury skončil. Slavnostní závěr se odehrál opět v Horáckém divadle, a to koncertem staré české hudby z Vysočiny. Celá akce byla pojata poměrně velkoryse a byla pečlivě připravena. Už od července bylo k dispozici „logo“ festivalu, jehož autorem byl prof. Ladislav Chobola. Byl na něm stylizovaný symbol města – brána Matky Boží, pod ní větvička jeřabin a 3 řádkový nápis. Pro festival byly připraveny dopisní obálky s propagačním textem, které se rychle staly sběratelskou kuriozitou, a na Den horníků (11.září) navíc poštovní přepážky razítkovaly poštovní zásilky příležitostným razítkem se zvláštní legendou. Pěkná byla i v brněnském rozhlasovém studiu nahraná znělka festivalu, jejímž leitmotivem byla stará fanfára jihlavských hlásných od sv. Jakuba. Pro propagaci akce udělaly hodně i obrázky z historie Jihlavy promítané před každým filmovým představením, které vybral a připravil PhMr. K. Voneš (dobrý znalec staré Jihlavy, kterého veřejnost zná spíše jako věhlasného mykologa). Jiná vůdčí osobnost festivalu, redaktor Fráňa Vašák připravil pro vysílání Čs. rozhlasu pásmo o jihlavském horním právu. A. Kába byl zase autorem populární soutěže, v které měli Jihlaváci správně určit objekty na starých fotografiích. Pro nás však bylo důležitější, že Jihlava byla v rámci festivalu svědkem prvního poválečného hornického průvodu.
Bylo samozřejmé, že tento průvod se v mnohém musel lišit od starých tradičních průvodů. Společné měl jen staré hornické kroje a pak nadšení organizátorů. Těmi byli především vzpomenutí PhMr. Karel Voneš a Arnošt Kába. První zásadní změnou byl už sám termín pořádání průvodu. Tradiční svátek sv. Jana Křtitele bylo třeba opustit a slavnost přeložit na nějaké necírkevní výročí. Jak se ukázalo, nejpřijatelnějším byl Den horníků, který alespoň nějakým způsobem postihoval tradici jihlavského dolování. Voneš s Kábou jako režiséři celé akce stáli před úkolem zesvětštit celou oslavu. Nakonec se rozhodli pojmout oslavu ve dvou rovinách. Shromáždivší se hornický lid v krojích (představovaný především žáky z obecné školy v Havlíčkově ulici) za účasti obecného lidu a hostů se měl stal svědkem úvodní scénky, ve které jsou předávána středověkému zástupci města zmíněná městská a horní práva. Teprve pak měl následovat průvod horníků ke kostelíku sv. Jana Křtitele. Před kostelíkem měli účastníci vyslechnout řeč o historii Jihlavy. A tak v 9.30 hod. v neděli 11.září 1949 se sešlo před čestnou tribunou postavenou na horní části Masarykova nám. před „Kreclem“ několik tisíc návštěvníků, aby byli svědky zahájení oslav 700.výročí „povýšení osady Jihlava na horní město“. V podání herců Horáckého divadla se odvíjela scéna, ve které královský komoří v dobovém šatu přijíždí , aby předal zástupcům města privilegia. Za troubení fanfár pak vystupují z podzemí havíři (vedle morového sloupu), z „horního soudu“ (dnes restaurace Sklípek) soudci a přísežní a ze starobylé radnice sám purkmistr a patriciové. Předáním listin však končí jen první scénka. Následuje další, která má představit úsilí Jihlavských o obnovu dolování v 16.století. Opět vystupují z podzemí krojované skupinky horníků, z domu mistrů (Masarykovo nám. 58) vycházejí soukeníci a z radnice radní a měšťané. Poslední scénka, poněkud odtržitá, znázorňuje události z revolučního roku 1848. Do současné reality pak vrátili přítomné horničtí učni z Mostu s budovatelskými písněmi. Pozdě odpoledne, po motocyklových závodech, se konečně zformoval opět na Masarykově nám. hornický průvod. Celkem 148 chlapců potom vyrazilo k Jánskému kostelíku, a to za doprovodu hornické kapely z Oslavan v současných slavnostních uniformách. Ačkoliv byl průvod konán bez větší oficiální podpory, ukázal, že i v české Jihlavě je o něj velký zájem. Avšak úřady byly jiného názoru. Tak se stalo, že se kroje opět uložily do košů a beden a na téměř celé desetiletí zmizely v muzejním depozitáři.
Jihlava však nebylo jediné místo, kde se v této době snažili o obnovu tradice hornického průvodu. Pro odsunuté jihlavské Němce byla idea průvodu stále lákavou vizí jejich historické kontinuity s městem. Ti se po odsunu v roce 1945 a 1946 rozptýlili do řady míst Rakouska a Německa (tehdy do okupačních zón, později spolkových zemí ), kde se ustavilo několik jejich organizací. K jejich Ty se sjednotily ve dnech 24. a 25. června 1950 na velkém krajanském sjezdu v Dieburgu pod názvem „Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel“. Ve výboru spolku byly známé osobnosti, jako Hans Krcal, Laurenz Hawelka, Franz Zauner, Gustav Ripl. Posledně jmenovaný v této době již vydával časopis „Igelland“ (od 5.2.1950), který se stal oficiální tiskovinou spolku (od 10.4.1951 již pod staronovým názvem „Mährischer Grenzbote“). Další každoroční sjezdy v 50.letech se však uskutečňovaly na různých úrovních v různých německých nebo rakouských městech (1950 a 1951 Stuttgart-Untertürkheim, 1952 Heidelberg a Eßlingen, 1953 Bad Cannstatt, 1954 Frankfurt/Main a Vídeň, atd). Od r.1956 se jejich politickým a kulturním centrem stalo švábské město Heidenheim, kde se potom odehrávala většina akcí jihlavských Němců. Počátky obnovy hornického průvodu jsou spojeny se sjezdem v Heidelbergu konaném ve dnech 21. a 22. 6. 1952. Tehdy se v městském sále, kde jednání probíhala, objevili 3 chlapci v historických hornických krojích představující hornické učně zvané permoníci. Pro všechny přítomné to bylo nejen příjemné osvěžení, ale zároveň rozhodující signál pro zahájení obnovy průvodu. Znovu vytvořit průvod však nebylo nic jednoduchého. Chyběly vzory krojů i výstroje, bylo i málo obrázků, které by mohly být základním vodítkem. Citelně chyběly i peníze. Ale zásluhou celé řady obětavců přece jen pomalu, ale jistě kroje přibývaly. Za všechny můžeme jmenovat třeba manžele Dürportovy, R. Skalu, J. Wopalenskyho, Nowotneho, Stefflela, manžele Sladekovy atd. A tak už v r.1953 v Bad Cannstatt šlo v slavnostním průvodu několik horníčků v nových krojích, o rok později ve Frankfurtu/M. k nim přibyla skupina v rokokových hornických krojích a v r.1955 ve Vaihingenu/Enz již pochodovalo 13 horníků ve zbrusu novém oblečení. V r.1956 v Heidenheimu se zúčastnilo pod vedením perkmistra průvodu 23 krojovaných postav. Tehdy se již pracovalo i na symbolu průvodu, na hornickém praporu. Ten sice není věrnou kopií původního jihlavského, ale je poměrně zdařilou replikou. Autorem olejomalby hlavy sv. Jana Křtitele na novém praporci byl akad. malíř Ferdinand Staeger, další práce provedli S. Mattl a R. Skala. Dne 7. 7. 1957 byl prapor v Heidenheimu slavnostně vysvěcen P. Bruno Steinhauerem. Hornický průvod nebyl pojímán jako samostatná akce, vždy byl součástí velkého průvodu, kde vedle sebe šly různé skupiny zastupující hlavně jihlavský venkov. Ale protože v příštích letech počet členů hornického průvodu narostl téměř do původního stavu, stal se pro svou atraktivitu vždy nejžádanější součástí celé slavnosti. Proto byl považován za největší ozdobu všech dalších průvodů v Heidenheimu nebo ve Vídni. Na konci 50.let se poněkud pohnuly ledy i v Jihlavě. Po úporné snaze se zde podařilo několika jihlavským nadšencům znovu prosadit v roce 1957 realizaci havířského průvodu. Duší celé akce byl opět jeden z tehdejších nejzanícenějších milovníků jihlavské historie, Arnošt Kába. Kába již měl zkušenosti z pořádání stejné akce v r.1949. Proto pojal celou slavnost podobně. Opět byla pořádána v rámci oslav Dne horníků, který byl v tomto roce slaven v neděli 8.září. Pro oslavu Kába napsal scénku „Zářijový den“, která stejně jako v r.1949 připomněla Jihlavským předání městských a horních práv královským komořím zástupcům města. Lze říci, že to byla patřičně upravená první část představení z r.1949. Hraný výstup, v které hráli spolu s herci jihlavského Horáckého divadla Jiřím Olijnykem a Vílémem Pfeifferem také žáci tehdejší 11leté střední školy, režíroval Vratislav Šedivý. Scénka přilákala toho dne v 9.30 hod. na Masarykovo nám. (tehdy náměstí Míru) mnoho diváků. Ti si samozřejmě nenechali ujít ani vlastní havířský průvod, který tvořili především žáci základní devítileté školy v Jihlavě, Stalingradské ul. (dnes Jana Masaryka). Ten vyšel z náměstí v 10.15 hod. Trasa průvodu byla tehdy tato: z Masarykova nám. prošel ulicemi Matky Boží, Dvořákovou, Stalingradskou (dnes ul. Jana Masaryka) do Bezručové, a pak pokračoval Havlíčkovou až ke kostelíku sv. Jana Kř.. Zde vyslechli účastníci slavnosti projev k historii založení města, aby se potom vrátili Havlíčkovou a Komenského zpět na Masarykovo nám , kde celá oslava končila. V roce 1958, kdy připadl Den horníků na 7.září, bylo schéma průvodu totožné. Jedinou změnou byl časový posun začátku oslav, když scénka začala v 10 hod. a průvod v 10.45 hod. V následujícím roce 1959 byl uspořádán průvod 13.září. Tehdy se však změnila trasa průvodu, protože jeho cílem už nebyl Jánský kostelík, což byl zásadní zásah do tradice. Přece jen určitá vazba na církevní původ slavnosti, třebaže velmi malá, byla komunistickým funkcionářům stále trnem v oku. Proto průvod prošel jen městem, a to po následující trase: vyšel z ulice U Mincovny a pokračoval přes Jakubské nám., Joštovou, Čajkovského, Malinovského (dnes Znojemská) na Masarykovo nám. (tehdy náměstí Míru), aby se ul. Obránců míru (dnes Matky Boží), Dvořákovou, Stalingradskou a Komenského vrátil zpět na Masarykovo nám. Stejnou trasou procházel průvod i 18.září 1960. V roce 1961 (10.září) šel průvod poněkud jinak. Z Jakubského nám. pokračoval do Lazebnické, odtud pak Čajkovského a Malinovského na nám. Míru. Potom však zamířil do tehdejší ul.9.května (dnes Benešova) , odtud Dvořákovou, Stalingradskou a Komenského zpět na náměstí Míru. Režii Kábovy scénky měl stejně jako v předchozích ročnících Vratislav Šedivý. Nikdo však asi tehdy netušil, že touto akcí zase na čas celý slavný havířský průvod v Jihlavě skončil.
V roce 1967 se objevili horníci v historických krojích v Jihlavě znovu. Tehdy se pokusili vzkříšit starou jihlavskou tradici především pracovníci Městské komise cestovního ruchu na čele s Karlem Polákem. Uskutečnění průvodu však předcházela dlouhá a úporná jednání s úřady, která začala už v r.1966, dokonce se o povolení žádalo až na příslušném ministerstvu. Nakonec vše dobře dopadlo, ale s podmínkou, že celá akce bude pojata jako nábor hornických učňů pro Ostravu. Pak už se vše dostalo do patřičných obrátek. Velkou podporu pořadatelé nalezli nejen u Arnošta Káby z Muzea Vysočiny, ale také u ředitelky tehdejší ZDŠ Dukelských hrdinů (dnes ul. Jana Masaryka) Čapkové. Vlastní slavnost se uskutečnila zase v rámci Dne horníků, a to v 9 hod. dne 17.září. Pořadatelé opět použili jako hlavní akci Kábovu historickou scénu „Zářijový den“, v které hráli pod vedením učitelů O. Malé a M. Sedláka žáci zmíněné školy (nácvik probíhal na dnes už neexistujícím školním hřišti za budovou ústavu). Zajímavé je, že organizátoři opět změnili trasu průvodu, který v 9.45 hod vyšel z nám. Míru (dnes Masarykovo nám.) do ul. Obránců mírů (Matky Boží) doprovázen hudbou p. Trojana (staré pochody tehdy připravil kapelník Bureš), pokračoval Dvořákovou a Dukelských hrdinů (J. Masaryka). Zde odbočil do Bezručové, procházel Havlíčkovou až k Tesle, a potom Úvozem, aby v dolní části zahnul do Březinových sadů. Zde, v amfiteátru letního kina, průvod skončil. Slavnost byla zajišťována doprovázející šesticí učitelů, novinkou byl v pozadí jedoucí autobus, kde se mohly děti v případě nouze schovat. Vše proběhlo za velkého zájmu Jihlavanů i desítek novinářů všech branží. Snad je to pro hornický průvod v Jihlavě typické, že v jeho pořádání musí přijít vždy nějaká přestávka. Ta také přišla, a tentokrát velmi dlouhá. Sovětská okupace Československa a následné dvacetiletí normalizace nebyla dobou, která by přála podobným atrakcím. Našli se dokonce takoví, kteří již nevěřili, že se ještě někdy hornický průvod v Jihlavě objeví. A přece se našlo několik Jihlaváků, kteří se o to po 30 letech znovu pokusili. Někdy na začátku roku 1997 se sešla skupinka těchto nadšenců, aby založila občanské sdružení s názvem Jihlavský havířský průvod. Dne 7. dubna t.r. byly za pomoci právníka dr. Jana Ševčíka zpracovány stanovy spolku, které byly 29. května 1997 zaregistrovány na českém ministerstvu vnitra. Zakladateli a nejstaršími členy byli : Jaroslava Divišová, Leopold Habermann st., Jitka Hošková, Alena Jakubíčková, Zdeněk Jaroš, Ladislav Jirků, Karel Klouda, Milan Kolář, Mojmír Kolář, Rudolf Schebesta, Bohdan Sroka a David Zimola, později přibyli další: Jaroslav Cejnek, Miluše Dvořáčková, Jana Dvořáková, Jan Štefl aj. Spolek si dal do vínku obnovit hornický průvod v Jihlavě, a to v červnu roku 1999. V průběhu celého roku 1998 se členové sdružení pravidelně scházeli na schůzkách, kde už byly řešeny konkrétní úkoly. Především bylo třeba dát do pořádku historické hornické kroje a ostatní doplňky. Nevídaný kus práce zde odvedly pí. I. Kotenová a S. Pospíchalová z Muzea Vysočiny a především pí. Miluše Dvořáčková a Hana Kolářová. Za přispění dalších nadšenců (důchodkyně, atd.) se vše podařilo, takže se lze se těšit na dny 25. a 26.června 1999, kdy bude starobylá Jihlava po 32 letech opět svědkem tradiční slávy.